Milé ženy, milí muži, jak se vám daří?

„Děti jsem chtěla mít brzy,“ říká Lena (31), učitelka z Grazu. „Jenže se v mém životě stále něco děje, a navíc jsem zatím nepotkala toho pravého. Někdy si říkám, jestli vůbec existuje.“
Její bratr Paul (38) řeší jiné věci: „Od té doby, co mám dítě, víc přemýšlím o tom, co mu předávám. Chci být ten, kdo vydělává peníze, ale pořád není doma? Nebo raději zůstat s ním a starat se o rodinu? A opravdu musím umět opravit kolo? Svou cestu stále ještě hledám.“

Otázky a témata, která trápí ženy i muže

Jsou to jen dva příběhy z mnoha, protože my lidé se v mnohém lišíme jeden od druhého. Poukazují však na napětí, které dnes zažívá řada lidí ve věku mezi dvacítkou a čtyřicítkou. Vedle praktických otázek, jako je práce nebo bydlení, se dostávají do popředí i ty osobnější, jako je sebepojetí, identita a role. Jak se vidím a jaké role chci hrát? Kdo vlastně jsem? Jak působím na ostatní? Jsem dost mužný, jsem dostatečně ženská? A chci se tak vůbec definovat? Nebo je důležitější ptát se na to, co mě jako člověka utváří? Vůbec to není jednoduché.

Nostalgie po starých rolích

Paralelně s tím zatěžují psychiku mladé generace války, klimatická krize i pandemie, o to víc, že právě jejich budoucnost výrazně formují. Není divu, že jsou lidé v takové situaci náchylnější uvěřit příslibu návratu „starých dobrých časů“. Někteří si s nimi spojují i tradiční rozdělení rolí – žena u sporáku a muž živitel. Zcela oprávněně vyvolává nejistotu a prohlubuje rozdělení na „tábory“ i sexuální zneužívání partnerem, ať už v soukromí, nebo na internetu, například prostřednictvím deepfakes (uměle vytvořených fotografií či videí pomocí AI). Tady muži, tam ženy, někdy až nesmiřitelně.

Role a typické přisuzování

Ano, násilí je nepřijatelné a musí být jasně pojmenované i postihované. Zároveň je ale potřeba společně proměňovat zažité struktury jak ve společnosti, tak i v našich hlavách. Naše uvažování totiž pořád silně formují zakořeněné představy. „V západních průmyslových zemích,“ píše autorka a zakladatelka think tanku Momentum Institut Barbara Blaha, „jsou vlastnosti jako úzkostnost, citlivost, srdečnost nebo péče stále považované za typicky ženské.“ Ani muži to nemají jednoduché, protože i zde existují jasné představy o tom, jací „by měli být“. Autor a psycholog Markus Theunert k tomu říká: „Modernější normy mužství, tedy být empatický partner pro jakýkoliv dialog, týmový hráč, angažovaný táta i citlivý milenec, nenahradily starý ideál neustále výkonného živitele rodiny. Jen se k němu přidaly.“ Výsledkem je obrovské napětí.
Současná proměna jde sice místy pomalu, za poslední desetiletí se ale přece jen mnohé změnilo. Mladé ženy i muži dnes v mnohém jednají jinak než jejich rodiče. Ale popořadě…

Jak se dnes vidí dnešní ženy?

„Mladé ženy“ netvoří homogenní názorový celek. Některé základní trendy ale vysledovat lze. Díky tomu, že jsou dnes ženy vzdělanější a mají víc práv než předchozí generace, je běžný životní model, který kombinuje víc věcí najednou: Profesní úspěch, finanční nezávislost, radost ze života, naplňující vztah a často i rodinu. Pro více než 80 % žen nad třicet let jsou děti velmi důležité, u mladších žen je toto číslo o něco nižší.

Jaký význam mají vztahy pro mladé ženy?

Mladé ženy zároveň častěji zpochybňují tradiční role, jsou obecně progresivnější a častěji se přiklánějí k levici. Podle průzkumu Ipsos k Mezinárodnímu dni žen 2026 si navíc jen každá desátá žena v Rakousku myslí, že ženám prospívá, když muži zůstávají u tradičních mužských rolí. S tím se změnil i pohled na vztahy. Pro většinu žen už partner není především živitelem, ale spíš zdrojem lásky a blízkosti. Rovnocenné rozdělení každodenních povinností se postupně stává normou. Podle průzkumu Hornorakouské hospodářské komory si většina mladých žen přeje, aby se povinnosti od vydělávání peněz až po péči o druhé dělily spravedlivě.
Přibližně polovina mladých žen se považuje za feministky a tento podíl dál roste. Zároveň jsou mnohem citlivější na sexistické chování ve srovnání s generací jejich rodičů. I tak si ale více než 90 % z nich přeje vztah založený na lásce, důvěře a spolehlivosti, ať už s mužem, nebo se ženou. Jenže už ne za každou cenu.

Jak si ženy a muži rozdělují péči?

Realita ale zatím pokulhává. Na vině je mimo jiné nastavený systém. Ženy za stejnou práci stále dostávají výrazně nižší odměnu. Ženy, zejména s malými dětmi, pracují mnohdy na částečný úvazek, pokud jim to ekonomická situace dovolí. Zároveň na sebe přebírají většinu péče o rodinu a domácnost: „Neplacená péče je mezi ženami a muži rozdělená velmi nerovnoměrně a za posledních 40 let se na tom skoro nic nezměnilo,“ říká ekonomka Katharina Mader. Ženy navíc často nesou odpovědnost i za organizaci a plánování každodenního rodinného života, takzvanou mentální zátěž (mental load). Jedna z účastnic zmiňované studie to popisuje takto: „Do chvíle, než přijdou děti, vnímám téměř rovnost. Pak ale úplně sklouzneme zpátky do starých rolí: Muž vydělává peníze a žena zůstává doma.“

Odkud se tyto představy o rolích berou?

Především nás formuje rodina a okolí. Podle nich si vytváříme představu o tom, co považujeme za ženské role. Učíme se od reálných lidí, kteří nás obklopují. Na internetu to ale funguje trochu jinak. Teoreticky tu existuje téměř nekonečná škála vzorů, v praxi nás ale algoritmy rychle vracejí stále k těm samým vzorcům chování.

Kdo jsou kritičky rolí?

Na jedné straně stojí sebevědomé feministky, které zpochybňují tradiční role – třeba satirička Tereza Dočkalová, Anna Jiřina Daňhelová, novinářky jako Apolena Rychlíková nebo autorky a podcastové tvůrkyně typu Johany Fundové. Spisovatelky jako Bianca Bellová, Radka Denemarková a Petra Soukupová zase ve svých textech otevírají otázky rovnosti i podoby moderního partnerství. Silně rezonuje i online prostor. Influencerky jako Blanka Pilátová nebo Lucie Zelinková se dotýkají témat každodenní reality žen – od vztahů přes sebevědomí až po mental load, tedy neviditelnou zátěž spojenou s organizací domácnosti a péčí o druhé. Často zaznívá i kritika vůči tomu, že muži tuto práci mnohdy vůbec nevnímají.

Vedle toho existuje i odlehčenější proud – mladší ženy, které si hrají s nedokonalostí a autentičností. Nebojí se ukázat realitu bez filtru, sdílet trapné momenty nebo mluvit otevřeně o těle i náladách. Na opačném konci stojí klasické beauty influencerky, u nichž stále dominuje důraz na vzhled, péči o sebe, zdravý životní styl a „perfektně zvládnutý“ život. A pak je tu i menší, ale viditelná skupina tradwives, které se vracejí k tradičnímu modelu domácnosti a zdůrazňují roli ženy jako pečující partnerky.

Výsledkem není jednotný obraz, ale spíš napětí mezi různými očekáváními. Ženy mají být nezávislé, ale zároveň pečující. Úspěšné, ale ne příliš dominantní. Sebevědomé, ale „vztahové“. Hledání vlastní rovnováhy mezi těmito póly je spíš procesem než cílem a někdy i docela náročnou cestou.

Co chtějí dnešní mladí muži?

Také muži dnes prý mohou být čímkoli: Silní i citliví, dřevorubci i baletní tanečníci. Realita ale tak jednoduchá není. Často narážejí na hranice, které stanovuje okolí, a zároveň jim chybí jasná představa, jaký vlastně smí muž být. To, že muži jsou stále systémově zvýhodňovaní – třeba vyššími platy, větší šancí na vedoucí pozice nebo větším vlivem – většina z nich vnímá jako samozřejmost, a proto to často zůstává neviditelné. A samozřejmě ani cesta k tradiční roli živitele není vždy snadná.
Překvapivě se právě tento model u generace Z (tedy dnešních 14–29letých) znovu vrací do popředí. Mladí muži se méně vidí v domácnosti a častěji zastávají názor, že jejich rolí je spíš vydělávat peníze. Podle studie Shell se zhruba každý čtvrtý z nich politicky přiklání spíše doprava, což často souvisí s odmítáním rovnosti a feminismu. „Mezi pohlavími se tak rozevírají nůžky,“ říká Judith Rahner, ředitelka Německé rady žen. Zároveň ale existuje i mnoho mužů, kteří chtějí žít jinak, být víc s dětmi, sdílet práci i péči o domácnost a odpovědnost za každodenní povinnosti s partnerkou a být emocionálně otevření.

S jakými společenskými požadavky se mladí muži potýkají?

V dospívání je ale tento posun často ohrožený. Zatímco dvanáctiletí chlapci o svých pocitech ještě mluvit dokážou, kolem 15–16 let je to najednou považované za „nemužné“, jak ukázala velká observační studie vývojové psycholožky Niobe Way. Pravidlo „muži nepláčou“ sice už do moderní výchovy nepatří, přesto ale přetrvávají nevyřčená očekávání mužnosti, jak je popisuje psycholog Markus Theunert: „Když selžu v očekávání ‚neplakat‘, riskuji, že už nebudu patřit mezi ‚správné kluky‘. A s každým krokem k dospělosti ten tlak sílí.“ Podle Niobe Way muži trpí tím, že je tradiční představy o mužství a takzvaná „boy culture“ připravují o blízké vztahy, které potřebují. Tímto pojmem označuje dominantní kulturu, která oceňuje jen „tvrdou“ stránku chlapců. „Všichni máme schopnost být krutí, ženy i muži, dívky i chlapci, ale také schopnost být laskaví a pečující,“ říká Way.

Kdo jsou jejich vzory?

I pro muže mohou být vzory pro rozdělení rolí ostatní členové rodiny nebo lidé z blízkého okolí, vliv ovšem mohou mít různý. Někdy inspirují, jindy naopak ukazují, čím se člověk rozhodně stát nechce, například být stejný jako otec nebo dědeček. Online je nabídka mužských vzorů zdánlivě nekonečná. Mladí muži je vyhledávají hlavně v oblastech, jako je zábava, sport, vzdělávání nebo gaming. Témata vztahů nebo emočního rozvoje pro ně na internetu nehrají tak důležitou roli. Představy o mužství v těchto mediálních světech sahají od spíš subtilních, osobitých hvězd, jako jsou herec Timothée Chalamet nebo zpěvák Harry Styles, kteří mluví i o emocích a připouštějí nejistotu, až po klasicky maskulinní typy. Ty potkáte jak v hudbě a sportu, tak na gamingové scéně i ve filmech (například Aaron Taylor-Johnson nebo Regé-Jean Page). Tyto „hrdinské postavy“ jsou silné, často spíš mlčenlivé a umí se ovládat. A i když občas projeví emoce, centrální roli u nich dál hraje svalnaté tělo.

Kteří muži se identifikují s manosférou?

Christoph May z institutu Detoxmasculinity mluví také o „tělesném pancíři“ nebo o „korzetu mužnosti“. Pro mnohé totiž nejde jen o vzhled, ale o výkon a pocit, že mají svůj život pod kontrolou. Tento ideál se vyhrocuje v prostředí takzvané manosféry, která pracuje s velmi zjednodušeným pohledem na role. Její hlavní sdělení je zocelit tělo, být dominantní, vydělat peníze a v žádném případě se nepřizpůsobovat ženě. Vydělávají na tom především influenceři prostřednictvím drahých kurzů, propagace pochybných investic a obrovského dosahu. Do těchto komunit se přitom mnoho uživatelů dostane nejprve úplnou náhodou, třeba při hledání fitness tipů. Postupně jim pak algoritmy nabízejí stále více podobného obsahu. Studie ukazují, že většina mladých mužů se s tímto typem obsahu alespoň občas setká. Psycholog Markus Theunert se snaží tento trend změnit. „Každý chlapec by nejpozději kolem dvanácti let měl pochopit, že můžu být mužem tak i jinak.“ A dodává: „Měli bychom jim předat jednoduché sdělení: Jsi v pořádku takový, jaký jsi. Jsi hodný lásky už jen proto, že existuješ. Nemusíš podávat žádný konkrétní výkon, abys byl ‚dost‘.“