Rozhovor: Kristýna Kacálková
Příliš mladí? Příliš staří? Hledáme lidi, kteří našli sami sebe.
„Předem se omlouvám, mám jen chvilku, máme tady těžký případ, a právě dorazila paní doktorka,“ zaznělo na druhé straně telefonu. To je v pořádku, zavoláme si zítra. Šlo by to hned po ránu? „Jistě, vstávám ve čtyři.“ Takový byl první kontakt s Kristýnou Kacálkovou (46 let), která pod názvem Srdcem pro kočky již 13 let provozuje vlastní kočičí útulek.
První otázka se doslova nabízí: Proč ve čtyři?
Předtím, než propukne každodenní shon, musí být hotový úklid prostor pro hospitalizaci a karantény, poklizené výběhy, vyčištěné stelivo a nemocným kočkám je nezbytné aplikovat inzulín a podat léky, pokud je mají předepsané několikrát denně. V současné době pečujeme o 94 čtyřnohých svěřenců, většinu jich máme zde na základně a část v externím depozitu. Mnohdy se zastavíme až pozdě večer.
Proč kočky, proč tolik a jak to celé začalo?
Zvířata vždy byla součástí mého života, členem naší rodiny odjakživa býval pes. Kočky do mého života vstoupily až později. Pracovala jsem na letišti v administrativě. Jednou přišla kolegyňka do práce s návrhem, že bychom mohli udělat sbírku na kočičí útulek. Zorganizovali jsme tedy sbírku, ale tím to neskončilo. Začali jsme do útulku jezdit pomáhat, pak si brát kočky domů na hlídání, a nakonec jsme se osamostatnili a s manželem Michalem jsme založili útulek vlastní.
Kdy nastal zlom?
Skloubit práci a péči o kočky bylo stále náročnější. Časově i finančně. Určitým předělem a varováním pro mě byla hospitalizace, kterou jsem nejprve vnímala jako krátkou zdravotní epizodu, po níž se opět nahodím a vrhnu do práce. Ale celková únava organismu byla tak velká, že mě postavila před rozhodnutí: Jedno, nebo druhé. Neumím dělat věci napůl, proto jsem tuto výstrahu vzala vážně a rozhodla se pro kočky.
Co vaše práce obnáší?
Provozujeme úrazovku, hospitalizaci a karanténu. Dvakrát až týdně dojíždí lékaři a lékařky z Prahy, jindy jedeme my za nimi. Dochází k nám dobrovolníci, kteří nám pomáhají i při prodejních akcích a pravidelném sobotním bazárku. To jsou aktivity, bez nichž se neobejdeme, protože nám pomáhají financovat provoz útulku. Pokud není možné najít kočce nový domov, což je naší snahou a posláním, zůstává u nás na dožití. Většinou jsou to kočičky staré či hendikepované, vyžadující mimořádnou pozornost a péči, včetně lékařské.
První otázka se doslova nabízí: Proč ve čtyři?
Předtím, než propukne každodenní shon, musí být hotový úklid prostor pro hospitalizaci a karantény, poklizené výběhy, vyčištěné stelivo a nemocným kočkám je nezbytné aplikovat inzulín a podat léky, pokud je mají předepsané několikrát denně. V současné době pečujeme o 94 čtyřnohých svěřenců, většinu jich máme zde na základně a část v externím depozitu. Mnohdy se zastavíme až pozdě večer.
Proč kočky, proč tolik a jak to celé začalo?
Zvířata vždy byla součástí mého života, členem naší rodiny odjakživa býval pes. Kočky do mého života vstoupily až později. Pracovala jsem na letišti v administrativě. Jednou přišla kolegyňka do práce s návrhem, že bychom mohli udělat sbírku na kočičí útulek. Zorganizovali jsme tedy sbírku, ale tím to neskončilo. Začali jsme do útulku jezdit pomáhat, pak si brát kočky domů na hlídání, a nakonec jsme se osamostatnili a s manželem Michalem jsme založili útulek vlastní.
Kdy nastal zlom?
Skloubit práci a péči o kočky bylo stále náročnější. Časově i finančně. Určitým předělem a varováním pro mě byla hospitalizace, kterou jsem nejprve vnímala jako krátkou zdravotní epizodu, po níž se opět nahodím a vrhnu do práce. Ale celková únava organismu byla tak velká, že mě postavila před rozhodnutí: Jedno, nebo druhé. Neumím dělat věci napůl, proto jsem tuto výstrahu vzala vážně a rozhodla se pro kočky.
Co vaše práce obnáší?
Provozujeme úrazovku, hospitalizaci a karanténu. Dvakrát až týdně dojíždí lékaři a lékařky z Prahy, jindy jedeme my za nimi. Dochází k nám dobrovolníci, kteří nám pomáhají i při prodejních akcích a pravidelném sobotním bazárku. To jsou aktivity, bez nichž se neobejdeme, protože nám pomáhají financovat provoz útulku. Pokud není možné najít kočce nový domov, což je naší snahou a posláním, zůstává u nás na dožití. Většinou jsou to kočičky staré či hendikepované, vyžadující mimořádnou pozornost a péči, včetně lékařské.
Co je nepodstatné a na čem záleží?
Nepodstatné jsou pro mě hmotné statky. Co potřebuji, je žít jednoduchý život v symbióze s okolním světem. Vážím si toho, že mohu dělat něco, co mě naplňuje. Pociťuji vděk, že žijeme v zemi, ve které je relativní klid a že mám vše, co k životu potřebuji: Přátele kolem sebe a všechny ty, kteří se podíleli na budování našeho útulku a veteriny. To vše je i jejich zásluha.
Jaké jsou vaše sny a přání?
Ať se nevyvolávají války a nesváry. Ať je na světě klid a ať je v něm co nejméně trápení jak mezi lidmi, tak mezi zvířaty. Vím, že se nemůžeme ujmout každé toulavé a opuštěné kočky a že je naše činnost jako kapka v moři. Přestože si člověk do určité míry na utrpení zvykne a naučí se brát některé věci jako fakt, není k tomu lhostejný. Určitý odstup mu umožňuje jednat a poskytovat účinnou pomoc. Je důležité umět trpící zvíře doprovodit do nebe včas, aby zbytečně netrpělo. Pokud to ovšem zvládá, vyléčit ho a najít mu nový domov nebo o něj s láskou pečovat tak dlouho, dokud má sílu a chuť tady s námi být.
Jaké jsou vaše plány do budoucna, kde se vidíte za 20 let?
Uvědomuji si, že v budoucnu budeme muset postupně počet koček, o které pečujeme, snižovat, abychom jim mohli i nadále poskytovat potřebnou péči v dostatečné kvalitě a měli na to dostatek sil. Doufám, že to člověka nestrhne a že k tomu bude přistupovat s rozumem, což je hlavní krédo, které je třeba si uvědomit již nyní. A také doufám, že se jednou někdo takto postará o mě stejně dobře, jako já se dnes starám o kočky.
Jak vás napadne, když se řekne „černá kočka přes cestu“?
Přesto že se pověrám a mýtům směji, když mi cestu na veterinu zkříží černá kočka, neubráním se otázce, co mě asi dnes čeká.
Více o Srdcem pro kočky se dozvíte zde.
Nepodstatné jsou pro mě hmotné statky. Co potřebuji, je žít jednoduchý život v symbióze s okolním světem. Vážím si toho, že mohu dělat něco, co mě naplňuje. Pociťuji vděk, že žijeme v zemi, ve které je relativní klid a že mám vše, co k životu potřebuji: Přátele kolem sebe a všechny ty, kteří se podíleli na budování našeho útulku a veteriny. To vše je i jejich zásluha.
Jaké jsou vaše sny a přání?
Ať se nevyvolávají války a nesváry. Ať je na světě klid a ať je v něm co nejméně trápení jak mezi lidmi, tak mezi zvířaty. Vím, že se nemůžeme ujmout každé toulavé a opuštěné kočky a že je naše činnost jako kapka v moři. Přestože si člověk do určité míry na utrpení zvykne a naučí se brát některé věci jako fakt, není k tomu lhostejný. Určitý odstup mu umožňuje jednat a poskytovat účinnou pomoc. Je důležité umět trpící zvíře doprovodit do nebe včas, aby zbytečně netrpělo. Pokud to ovšem zvládá, vyléčit ho a najít mu nový domov nebo o něj s láskou pečovat tak dlouho, dokud má sílu a chuť tady s námi být.
Jaké jsou vaše plány do budoucna, kde se vidíte za 20 let?
Uvědomuji si, že v budoucnu budeme muset postupně počet koček, o které pečujeme, snižovat, abychom jim mohli i nadále poskytovat potřebnou péči v dostatečné kvalitě a měli na to dostatek sil. Doufám, že to člověka nestrhne a že k tomu bude přistupovat s rozumem, což je hlavní krédo, které je třeba si uvědomit již nyní. A také doufám, že se jednou někdo takto postará o mě stejně dobře, jako já se dnes starám o kočky.
Jak vás napadne, když se řekne „černá kočka přes cestu“?
Přesto že se pověrám a mýtům směji, když mi cestu na veterinu zkříží černá kočka, neubráním se otázce, co mě asi dnes čeká.
Více o Srdcem pro kočky se dozvíte zde.
