Nepolapitelná inspirace

Co dělat proto, aby vás políbila múza? Prostě v klidu čekat, než se něco stane. Což není vůbec jednoduché. Ale právě tak se nejsnáze objeví inspirace.

Najednou je to tady. Jako blesk z čistého nebe. Všeho necháme a rychle se snažíme zakreslit si náčrtek nebo zapsat poznámky na papírek, co máme zrovna po ruce. Je třeba okamžitě zachytit onen nápad, impuls, vnuknutí. Dobře totiž víme, že stejně rychle, jak se tato podnětná myšlenka objevila, tak rychle se zase rozplyne. Jde totiž o velmi křehkou, drahocennou a nevyzpytatelnou věc. Inspirace většinou přichází zcela spontánně a nečekaně. Nemůžeme ji jen tak přivolat, vynutit si ji nebo spoutat.

„Žádný umělec není nepřetržitě 24 hodin denně kreativním umělcem. Vše podstatné a přetrvávající, co se mu podaří, vzniká v několika málo vzácných momentech inspirace,“ napsal již roku 1927 rakouský spisovatel Stefan Zweig ve své knize Hvězdné hodiny lidstva.

Kdo si počká…

Jak tedy popsat tento těžko uchopitelný jev? Pojem inspirace pochází z latinského „inspiratio“, což znamená doslova „vdechnutí“ a v přeneseném smyslu „naplnění duchem“. Slovník cizích slov uvádí významy jako podnět k tvoření, tvůrčí nápad, vnuknutí, nával kreativity. Na základě těchto definicí si můžeme snadno uvědomit, že jde v podstatě o něco pasivního. Musíme si prostě počkat, než se něco stane. Něco nás osvítí nebo nás políbí múza, jak se říká.

V dnešní době se však nečinnost nenosí. Jsme naprogramovaní na neustálou aktivitu, efektivní fungování, okamžité uspokojování našich potřeb. Pokud jsme přece jen nuceni se na chvilku pozastavit a někde jen tak pobýt, netrpělivě přitom kontrolujeme svůj chytrý telefon a zjišťujeme, co je nového.

Přitom existují i jiné alternativy. Zahálet, lelkovat, snít s otevřenýma očima. Tyto zdánlivě neproduktivní činnosti, které sice neslouží žádnému stanovenému cíli a mohou tak být hodnoceny jako neužitečné, bychom neměli ze svého života zcela vytěsňovat. I vědecké poznatky potvrzují, že příležitostné nicnedělání hraje důležitou roli pro naše duševní zdraví a podporuje kreativitu. Představuje tedy nezbytnou podmínku k tomu, aby si k nám inspirace vůbec mohla najít cestu.

Jistě jsme to už všichni sami zažili. Zatímco vědomé hledání řešení a složité hloubání nad problémem mnohdy nic nepřinese, pokud na chvíli opravdu vypneme, na nic se nesoustředíme a necháme myšlenkám volný průběh, vynoří se najednou skvělý nápad jakoby sám od sebe. Inspirace totiž často pramení z mentálního uvolnění. Jde tedy o to nechat mozek takzvaně v klidu.

Snažte se občas „vypnout“. Když necháme mozek v klidu, začnou se často objevovat řešení, která jsme za běžného provozu marně hledali.

Mozek nikdy zcela neodpočívá

Z moderních neurologických výzkumů vyplývá, že v klidovém stádiu mozek pracuje jiným způsobem, respektive na jiné úrovni než při cíleném přemýšlení. Což však neznamená, že by skutečně plně odpočíval. Dokonce i během zdánlivé nečinnosti těla při spánku totiž v mozku probíhá koordinovaná aktivita.

Vědci hovoří o tom, že mozek v podstatě pracuje v několika sítích neboli modech. Tzv. default mode network představuje stav, ve kterém je mozek, když takzvaně „nic nedělá“. Tedy když nereaguje na žádné konkrétní vnější podněty a nezpracovává je. Náš pohled se tehdy obrací dovnitř, sklouzáváme do stavu podobnému dennímu snění, což podněcuje kreativitu. V tomto režimu „autopilota“ se totiž mohou v mozku volně tvořit různá myšlenková propojení. Zdánlivě zasunuté vzpomínky se mísí s aktuálními prožitky a impulsy, vznikají nečekané asociace a z tohoto pestrého mixu se často zrodí nový, originální nápad.

Všímavý pozorovatel

Základem pro to, aby se tento proces mohl vůbec rozběhnout, je vědomé vnímání přítomného okamžiku. Neboť veškeré informace, které si mozek v minulosti vědomě uložil, mohou být později – ve stavu zdánlivého nicnedělání – znovu vyvolány z paměti a zpracovány spolu s jinými prvky. Dalo by se tedy říct, že bychom se měli snažit chodit po světě s očima dokořán, pozorovat okolní dění a vědomě si všímat maličkostí, abychom nasáli co nejvíc dojmů, ze kterých pak nevědomky můžeme čerpat.

Vědomě vnímat také znamená, spojovat si pozorování vnějšího světa s našimi subjektivními pocity. Ve správné chvíli se pak může vyvolat jistá asociace, která spustí další proud myšlenek. Aktuální vnější podněty se setkávají s obsahy uloženými v naší paměti a prochází procesem vzájemné interakce. A z různorodých střípků se skládá nečekaná mozaika.

Inspirace tedy čerpá z naší bohaté a zcela osobní studnice myšlenek, vzpomínek a individuálních zkušeností. Důležitou roli přitom však hraje i setkávání a diskuse s druhými lidmi, kteří nás obohacují a mohou v nás podnítit nadšení, vůli vytvořit něco nového nebo přání rozvíjet se dál.

S otevřeností a hravostí

Můžeme tedy zvýšit šanci na příliv inspirace? Je třeba si uvědomit, že náš vnitřní svět ovlivňuje nové nápady ve stejné míře jako vnější podněty. Paměť bychom tedy měli považovat za svůj osobní poklad, který je třeba rozvíjet. Pomyslný odrazový můstek pro inspiraci tedy rozhoupeme pomocí bedlivého vnímání, zvídavého pozorování a prohlubování důležitých vzpomínek. Zároveň se doporučuje směřovat svou pozornost na to, co bývá na první pohled skryté, všímat si i zdánlivě běžných maličkostí, nechat na sebe věci působit všemi smysly, neulpívat na většinových názorech, ale kriticky je přehodnocovat. Být otevřený novým situacím, přistupovat k nim nezaujatě. Přijímat výzvy, mít odvahu odbočit z vyšlapaných cest a vydat se i do neznáma.

Psychologové také radí učit se od dětí. Snažit se v sobě probudit jejich přirozenou zvídavost a nadšení, se kterým objevují svět, spontánně, nezaujatě a především hravě. Tuto schopnost v sobě dospělí bohužel většinou dávno potlačili. Přitom hraje důležitou roli i pro hledání inspirace. Právě při hře, sportu nebo hudbě se v nás totiž probouzí vášně. Když nás podobná činnost natolik baví a naplňuje, že se do ní zcela ponoříme a ztrácíme pojem o čase, dostáváme se do tzv. stavu „flow“, čili plynutí, proudění. Což je nejlepším předpokladem pro to, aby nás osvítila inspirace.