Michaela Klevisová: Jsem ráda sama se sebou

Přezdívá se vám královna detektivek, těší vás to?

Je to krásné, na druhou stranu to zní trochu nabubřele. Sama bych se tak asi nenazvala. Zároveň je to i zavazující. Působí to totiž dojmem, že bych měla psát jen detektivky, což nedělám. Naopak se v poslední době věnuji víc beletrii.

Na čem teď pracujete?

Píšu knížku, která je podobná mému poslednímu románu Prokletý kraj. Jde o napínavý příběh, ale ne o detektivku. Moc mě to baví a také jsem zjistila, že se mi beletrie, která není detektivní, píše mnohem snadněji. Nevyžaduje takové soustředění a smysl pro detail.

O čem kniha bude?

Jsem úplně na začátku a zatím nechci moc prozradit. Odevzdám ji do konce roku a vyjde pravděpodobně někdy v tom příštím. Donedávna jsem odevzdávala knihy vždy v květnu a už to tak nebudu dělat. Poslední měsíc psaní je vyčerpávající, v květnu je navíc venku hezky a já nechci být zavřená doma. Ze stejného důvodu mívám léto většinou volné.

Máte při psaní nějaké další zvyky?

Dlouho jsem při psaní pracovala v redakci, a to jsem vždy týden v měsíci intenzivně psala a zbylé tři týdny se věnovala novinářské práci. Když jsem psala, tak jsem se ani nedívala do e-mailu a nechodila jsem ven. Psala jsem od rána do večera. Teď jsem už spisovatelka na plný úvazek a je to jiné. Původní režim se mi částečně rozpadl. I když mám na psaní více času, chybí mi řád. Neustále mě něco rozptyluje a je těžké se pak začít zase soustředit. Pak je občas složité vysvětlit přátelům, že prostě nejsem často k dispozici, i když pracuju z domova a jsem pánem svého času.

Co je pro vás u procesu psaní nejtěžší?

Nejtěžší je donutit se psát a sedět u toho. To je skutečná dřina. U psaní někdy sedím klidně deset hodin v kuse a bolí mě celé tělo. Zato vymýšlení příběhu je zábavné. To si jen tak chodím se sešitkem venku, zapisuji si myšlenky a nápady. To je krásné. Ale musím u toho být v klidu a o samotě. Obecně jsem ráda sama se sebou.

Jste spíš introvert?

Mám hodně přátel a mám ráda lidi, ale jsem asi introvert ve vztahu k cizím lidem. Nemám třeba moc ráda, když za mnou po čtení chodí velké množství lidí, kteří se se mnou chtějí bavit. To mi nedělá dobře. Také mi vadí, když se se mnou chtějí lidé fotit. Jsem takový zvláštní introvert.

Je to i důvod, proč nejste vůbec na sociálních sítích?

Nerada komunikuji s lidmi, které neznám. Další důvod je ten, že jsem nikdy nepochopila, k čemu by mi to bylo. Proč bych se měla bavit s přáteli přes počítač? Těším se, až se uvidíme osobně a vše si řekneme z očí do očí. Vadí mi, když se sejdu s kamarádkami a ony už o sobě vše vědí. Sociální sítě nemám i proto, že jako spisovatel nepotřebuji svůj úspěch stavět na sebepropagaci. Řekla jsem si, že prodávat své soukromí nebudu. Kdybych toto musela obětovat, tak to za více prodaných knih nestojí.

I proto také nepíšete sama o sobě?

Své postavy vymýšlím, je to pro mě svobodnější a volnější. Mám tak úplnou tvůrčí svobodu. Nikdy mi nepřišlo na mysl, že bych napsala něco ze svého života. Nehledě na to, že není nijak zajímavý. Žiji velmi usedle, nebylo by o čem psát.

Bylo vaším snem stát se spisovatelkou?

Už od dětství. Chtěla jsem psát jako můj táta. Jako holčička jsem si psala pořád nějaké pohádky. V pubertě jsem tento sen pak úplně zahodila a měla jsem i jiné cíle. Například jsem chtěla být fotografkou, což jsem na žurnalistice vystudovala.

Vzpomínáte si na moment, kdy jste se rozhodla napsat první knížku?

Pamatuji si to. Bylo to v roce 2003, hodně jsem v té době četla detektivky a jednou mi prolétlo hlavou, že bych něco napsala sama. Začala jsem si vymýšlet příběh, ale zároveň jsem pochybovala, zda to dokážu. Když jsem svou první knížku poslala do nakladatelství, okolí mě zrazovalo, ať se připravím na odmítání. Ale nakladatelka Romana Přidalová byla z knihy nadšená, přečetla ji přes noc a hned druhý den mi volala, že mi ji vydá. Skákala jsem radostí. Knížka Kroky vraha vyšla v roce 2007 a měla úspěch.

Čím nejradši trávíte čas kromě psaní?

Dřív jsem ráda jezdila na koni, ale měla jsem úraz a od té doby jsem už opatrná. Stále se však chodím na koně aspoň dívat. Obecně ráda trávím čas v přírodě a chodím na túry. Miluji turistiku, hory a kopce. Když se nějaký čas nedostanu na hory, tak mi to chybí. Nejradši mám Beskydy.

Také máte ráda Holandsko, proč?

Jezdím tam už přes dvacet let, konkrétně do provincie Frísko. Je tam krásná příroda a příjemné podnebí a není tam vedro, které nemám ráda. Je to takový můj druhý domov, říkám tomu, že tam jezdím na chatu.

Na co se teď nejvíc těšíte?

Na léto, až pojedu na hory a budu po nich chodit. A také se těším, až dopíšu knihu. Mám ráda ten okamžik, kdy ukončím poslední kapitolu, a následný pocit, že se ta práce podařila. Pokaždé jsem trochu nervózní, jak to dopadne.



Michaela Klevisová (46 let):

Je spisovatelka, překladatelka a scénáristka. Za svou prvotinu Kroky vraha získala v roce 2008 Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku, podruhé ji obdržela roku 2012 za román Dům na samotě. Ve volnu ráda chodí na túry a cestuje.

Přinášíme vám #dmpodcast!

Osobnosti z našich rozhovorů se vám pravidelně představí ve video i audio variantě také online. Nový #dmpodcast bude po vydání tištěného magazínu dostupný také v aplikacích YouTube, Spotify či Apple Podcast.