Zasmějte se sami sobě

Často se bojíme ukázat své emoce. A přitom právě sdílený smích, obavy či pláč nám pomáhají vytvářet si silné pouto ke svým bližním. Naučte se od klaunů, jak na to.

Koho čas od času nenapadají myšlenky, kdo vlastně je a kým by chtěl být. Pocit jistoty a poklidného života, bez větších překážek a nepřehledných situací zní krásně a přál by si jej každý. Každé ráno vstaneme a převlékáme se do nějaké role, která nám byla předurčena, doma i v práci. Ale co z toho opravdu jsme a co je pouhá přetvářka?

Dobrá otázka. Již jako děti se totiž do určité míry učíme akceptovat konvence, zvyky, pravidla a plnit očekávání. Málokdo se přitom zvládne oprostit od studu a necítit se svázaný. Bojíme se ukázat opravdové emoce a být pro ostatní směšní. Máme pocit, že pokud uděláme to, co opravdu cítíme, vysloužíme si posměch. K životu přistupujeme s takřka hereckými schopnostmi a skrýváme city, aby se nám náhodou někdo nesmál. Náš mozek ovládá přesvědčení, že pokud ukážeme, co se v nás skrývá, stáváme se zranitelní. Obranná zeď, kterou jsme si během dlouhých let kolem sebe vybudovali, nám poté dokonce brání poznat sama sebe.

Vhled do hloubi duše

Vypátrat, jak to vlastně vypadá v našem nitru, a podívat se tváří v tvář vlastním potřebám a touhám bývá obtížné. Mnohem složitější než upozadit vlastní moc a akceptovat požadavky ostatních. Podívat se sám na sebe bez jakýchkoliv zkreslujících filtrů a tolerovat vlastní chyby a nedostatky totiž vyžaduje nemalou dávku odvahy. A ještě těžší je neignorovat vlastní přání, ale také pochyby o sobě samém. Po dlouhých letech stavění obranných valů to dá práci, než se naučíme brát všechny součásti svého vnitřního já v potaz, umíme se s nimi vypořádat a zároveň si dovolíme být empatičtí vůči ostatním. Chyby tvoří právoplatnou součást naší osobnosti a nemá smysl snažit se je skrývat.

Následujte vlastní pocity

Kdo dokáže přijmout sám sebe a zahodit zbytečný strach ze směšnosti, pozná najednou opojnou lehkost života a získá nenahraditelný pocit volnosti. Nabyde svobodu rozhodování a možnost nemuset se přetvařovat ani vykrucovat. Ostatním dá jasně najevo, že buď jej budou brát takového, jaký opravdu je, i se všemi špatnými stránkami, anebo mají smůlu. Už nebude ohýbat hřbet ze strachu, že se ostatním nebude líbit.

Nebojte se proto odložit ostych a neskrývejte křehkost a zranitelnost. Uvidíte, že se vám uleví. Klíčem, který pasuje k našemu zamčenému nitru, jsou emoce. Vyplatí se naslouchat jim a řídit se jimi. Nebránit smíchu, když chce propuknout, stejně jako pláči.

Nezakrývejte zrcadlo své osobnosti

Mnoho žen si neumí ani představit, že by vyšly ven z domu bez nalíčení. I vrstva líčidel jim totiž dodává pocit bezpečí. Ukázat se ostatním bez make-upu znamená otevřít se jim v celé své přirozenosti. Pokud dokážeme vyjít na světlo světa nenalíčení, reflektujeme čistou lidskost a nevědomky si tím vytváříme silné pouto k ostatním. Překonáme totiž sami sebe a totéž umožníme ostatním. A nezáleží na tom, odkud člověk pochází, co dělá a jak dlouho se s druhým člověkem již zná. Stačí si vzájemně ukázat, že i když uklouzneme, dokážeme se z toho oklepat a zase vstát. A nesesypeme se ze strachu, že se nám bude někdo smát. Odložíme masku a přirozené lidské reakce přijmeme opět za své.

Příkladem nejodvážnějších a silnou inspirací pro nás mohu být klauni. Protože kdo sebral více odvahy než ten, který odložil veškerý stud a strach z posměchu, a ještě tomu kráčí cíleně naproti? Ukázáním vlastních chyb probouzí emoce v druhých a kouzlí jim úsměv na rtech.

Ukažme společné pouto

V dospělosti, kdy už máme vryto pod kůží, že se musíme podřizovat konvencím, a naše obranná zeď dosahuje již dostatečné výšky, si ještě naložíme. Nasadíme vážnou tvář a učíme se bojovat za přijetí ve společnosti. Klauni nám mohou pomoci znovuobjevit bezprostřední dětskou radost a svobodu. Měli bychom pochopit, že mezi všemi existuje neviditelné pouto. Potom už bychom nerozdělovali na my a ti ostatní. Zjistili bychom, že všichni mají své skryté stránky a emoce, které nás spojují. Takže pokud všichni zvládneme odložit strach ze směšnosti, dokážeme dát tomuto propojení opět vyniknout.

Paulo Coelho

„Měli bychom naslouchat tomu dítěti, kterým jsme kdysi byli a které stále žije někde uvnitř nás. Toto dítě rozumí jeidnečnému kouzlu okamžiku.“

6 cest ke znovunalezení vnitřního dítěte

Vnitřní stále máme stále v sobě. Jen se musíme opět naučit nechat ho si hrát a mít radost ze života!

• Vzpomeňte si na své dětství – co jste rádi dělali, kdo jste byli? Díky vzpomínkám dostane větší prostor vaše vnitřní dítě.
• Těšte se z drobných věcí všedního dne: z magické duhy, pochvaly od šéfa, šťastného úsměvu partnera atd.
• Poskakovali jste jako děti rádi po cestě sem a tam? Poskočte si i v dospělosti! Začleňte do svého běžného života záliby, které vám dělaly v dětství radost. Přinese vám to radost a vaše vnitřní dítě z vás bude přímo vyzařovat.
• Vzpomeňte se, jaká slova nebo pochvalu jste toužili v dětství slyšet. Řekněte si je nahlas a pochvalte se!
• Skákání na trampolíně, běhání za motýly, balancování na kládě – všechno, co vás baví, ale dospělí to většinou nedělají, probudí k životu vaše vnitřní dítě.
• Naslouchejte sami sobě, plňte si svá přání a mějte se rádi.