Menu

Vztah k vlastnímu já

Pro fungující soužití musíme nejprve dobře vycházet sami se sebou

Home » Životní styl » Vztah k vlastnímu já - 07.2020

Vycházelo to zrovna na pátek třináctého, kdy mělo začít jít do tuhého a náš dosavadní život se otočit o 180 stupňů. S manželem jsme právě sledovali na smartphonu tiskovou konferenci, kde vláda informovala o omezeních, která nás následující dny měla čekat. Můj manžel, poloviční Ital věřící každé pověře, vybuchl. „Dio mio a zrovna v pátek třináctého!“ rozčiloval se a pohladil svazek svých talismanů, které nosil na zlatém náramku.

„Všechno bude dobré,“ uklidňovala jsem ho optimisticky a hlavou mi běžely myšlenky, že pro něj se stejně nic nezmění. Bude nadále pracovat v nemocnici a s nakaženými pacienty stejně jako urolog do styku nepřijde. To já budu muset zrušit všechny své přednášky, schůzky a prezentace minimálně na nejbližších pár týdnů. A také se tak stalo. Od toho dne jsem chtě nechtě zůstala doma.

 

Od vztahu „my“ k „já“

Fáze 1: Nezvladatelný seznam povinností

Rozhodla jsem se, že si nebudu zoufat a vytěžím z této situace maximum. Následující den jsem si sepsala seznam všech aktivit, díky nimž bych mohla následující týdny strávit co nejproduktivněji. Ale vymklo se mi to z rukou. Seznam mých úkolů zabral tři hustě popsané stránky. Úkoly postupovaly od těch, které vyžadovaly urgentní vyřízení, až po ty, které mohly počkat, jako byl úklid suterénu a inventura všech nahromaděných potravin ve spíži. Dále seznam obsahoval aktivity, jež beztak dělám každý den, ať už jde o psaní knihy, hraní na klavír nebo vaření, a ambiciózní přání začít každý den půlhodinou jógy, upéct domácí chléb, minimálně šestkrát týdně sportovat a každý večer připravit manželovi teplou večeři.

Jenže jsem zapomněla, že zajetý zvyk nelze jen tak změnit tím, že byl vyhlášen nouzový stav. Den má pouze 24 hodin. Brzy mě zaplavil pocit marnosti, protože jsem dostatečně neuspokojovala své ambice ohledně plnění úkolů ze seznamu. Proč nemůžu mít více energie? Proč se při práci více nesoustředím? Proč jsem včera neuběhla o pár kilometrů více? Proč jsem zase snědla tolik sacharidů? Proč neumím tuto krizi využít efektivněji?

Fáze 2: Exploze

Celá situace eskalovala zhruba po měsíci. Poté, co jsem celý den odpovídala na e-maily, babičce hodiny vysvětlovala, proč by neměla každý den chodit nakupovat, a zuřivě drhla zašpiněnou podlahu, se vrátil domů z nemocnice manžel. Jako by ho někdo řídil dálkovým ovladačem, udělal pár kroků přímo do obýváku a znaveně klesl na pohovku, aniž by se zul.

Explodovala jsem jako tlakový hrnec zapomenutý na sporáku a téměř deset minut jsem na manžela křičela, že nejsem jeho uklízečkou, že i já jsem měla svou práci a že takhle to dál nejde a, a, a… Zíral na mě, jako by viděl ducha, oči měl otevřené tak doširoka! Nakonec jen zmateně vykoktal: „Ale vždyť jsme se domluvili, že tu podlahu spolu vyčistíme zítra.“

Měl pravdu. A to mě rozčílilo natolik, že jsem se zamkla v ložnici. Zírala jsem do prázdna a přemýšlela, kam utéct. Normálně bych ve chvíli, jako byla tahle, kdy mnou zmítala nespokojenost, zavolala kamarádce, zda nezajdeme na kávu, nebo bych si šla do čajovny číst nějakou pěknou knihu, případně bych zašla do fitness nebo zajela za rodiči.

Fáze 3: Pochopení

Byla jsem uvězněná doma a poté, co jsem dobrou hodinu koukala z okna, jsem si uvědomila, že problémem není samotné zamčení, ale osoba, se kterou jsem se zamknula. Protože ta pro mě pravděpodobně představovala vyčerpávající společnost, jelikož mě okrádala o můj vzduch a já vedle ní nemohla dýchat. Byla jsem to já sama. Často jsme totiž právě my sami sobě těmi, kteří nám ztěžují život a kteří se za to ještě více nenávidí. Najednou jsem pochopila, že je možná dobře, že nemám kam utéct. Protože jsem stejně chtěla prchat před někým, komu nikdy utéct nemůžu: sama sobě. Mně a mým iluzorním požadavkům na svou osobu, své nespokojenosti s vlastními nedostatky.

Fáze 4: Učení – od „my“ k „já“

Jednou z nejtěžších, ale pravděpodobně také nejdůležitějších věcí, kterou jsme se všichni museli během těch týdnů pobytu doma naučit, bylo vycházet sami se sebou. Každé soužití funguje jen tehdy, když člověk dokáže žít i sám se sebou. Pouze pokud se naše vlastní já nezastaví na půli cesty, může fungovat spojenectví zvané my. Nejde o egoizmus, ale o péči sám o sebe. Každý vztah k ostatním lidem je jako dům, který roste a v průběhu času je stále více přepychově vybavený. Ale základ, na němž stojí, je zdravý vztah k vlastnímu já. A pouze zdravý a stabilní základ tvoří předpoklad k tomu, že z něj vyroste něco krásného.

Fáze 5: Sebeláska a láska k druhým

Tohle uvědomění neprospělo jen mně samotné, ale také našemu manželství a tím pádem i manželovi. V praxi jsem si ověřila známou pravdu, že milovat ostatní můžeme jen tehdy, když milujeme sami sebe. Z čeho sebeláska pramení, se může u každého lišit. Každý má jiné potřeby, za jejichž naplňování zodpovídá. A často je snazší soustředit se na potřeby druhých a ty své opomíjet. Jenže na konci dne už tu nemůžeme být pro druhé, pokud nám dojde energie. Nedokážeme vydržet v blízkosti dalších lidí, pokud sami sebe nenecháme dýchat.

Nahoru
OKDalší informace