Menu

Osobní pojetí krásy

Co považujeme za krásné, závisí na našich osobních zkušenostech

Home » Ratgeber » Osobní pojetí krásy - 02.2016

Za univerzální měřítka lidské krásy byla po dlouhou dobu považována symetrie a harmonie. Dnes se však ukazuje, že o přitažlivosti rozhodují především naše osobní zkušenosti.

Fenoménem krásy se člověk zabývá od nepaměti. Středověký teolog a spisovatel Tomáš Akvinský říkal, že „Krásné je to, na co se díváme se zalíbením.“ Podle Williama Shakespeara: „Krása tkví v oku pozorovatele.“ Často také slýcháme, že krása je relativní nebo věcí názoru. Z nejnovějších výzkumů však vyplývá, že krása je spíše věc zkušenosti. Nejsou to geny, symetrie nebo minimální odchylky od průměru, které určují, co považujeme za krásné. To všechno samozřejmě hraje svou roli, což bylo i dostatečně probádáno. O tom, kdo se nám líbí, ale nakonec rozhodují zejména naše zkušenosti.

Krása vycházející ze zkušeností

Frau mit Blumenkranz am Kopf lächelt

Různá měřítka. O tom, co a kdo se nám líbí, nerozhodují geny. Ale naše zkušenosti.

Laura Germine, psycholožka a odborná spolupracovnice Všeobecné nemocnice v Bostonu, uskutečnila se svým vědeckým týmem průzkum týkající se dvojčat, při němž bylo dotazováno více než 760 párů jednovaječných a dvouvaječných dvojčat. Cílem bylo nalézt odpověď na jednoduchou otázku:

Jakou roli hrají geny v posuzování krásy?

Všichni účastníci hodnotili atraktivitu obličejů na fotografiích na škále od jedné do sedmičky. Výsledek byl překvapující, neboť míra shodných odpovědí u jednovaječných dvojčat, která mají identické geny, se ukázala být totožná jako u dvojčat dvouvaječných. Z toho vyplynulo, že na rozdíl od toho, co se doposud předpokládalo, o přitažlivosti druhých osob nerozhodují naše geny. Co nebo spíše kdo se nám líbí, určují především naše osobní zkušenosti. A okolí, které nás ovlivňuje. Lidé, se kterými se setkáváme. Obrazy z filmů, které jsme si uchovali v paměti. Učitel ze základní školy, kterého jsme měli rádi. Prodavač z cukrárny, u kterého jsme si kupovali naši oblíbenou zmrzlinu. Milý číšník z kavárny. Naše první velká láska.

Krása tedy nespočívá v oku pozorovatele, ale vyplývá z jeho zkušeností.

Vědci vychází z předpokladu, že to, co považujeme za atraktivní, se z poloviny shoduje s hodnocením ostatních. Z poloviny se ale zároveň liší. Často nás tedy zaujme osoba, která se líbí i druhým. Ale stejně tak často se nadchneme pro člověka, který ostatní nechává chladnými. Což vysvětluje jak mezinárodní úspěch některých modelek, tak nekonečné diskuse o tom, zda někdo je či není krásný.

Krásu nedefinuje velikost nosu nebo barva očí. Ale setkání a situace, které jsou uloženy v naší paměti, rozhodují o tom, zda se nám někdo zalíbí, nebo ne.

Krásný průměr

Všichni tedy musíme mít ve svých vzpomínkách a zkušenostech něco společného, neboť existují určité optické znaky, které shodně vnímáme jako krásné. Nezávisle na našem věku a původu. K nim patří například symetrie. Nebo průměr. Být průměrným zpravidla nebývá považováno za něco pozitivního. Při posuzování atraktivity je tomu však naopak. Pokud v počítači zároveň zobrazíte větší množství lidských tváří, budou ty, které výrazněji vybočují z řady, automaticky vyfiltrovány. A zůstanou ty objektivně krásné. Pravidelné a souměrné. Bez zvláštních rysů a nápadných znaků. Neboť právě to považujeme podle vědců za estetické. Jako identické poloviny obličeje. Stoprocentní soulad je považován za obzvlášť atraktivní. Běžná je shoda asi z 95 procent. Jde tedy jen o pět procent jemných nuancí, které mají rozhodující slovo. Obliba symetrie pravděpodobně spočívá v tom, že si ji spojujeme s kvalitou genů, kterou při výběru partnera podvědomě hledáme. A to zcela nezávisle na tom, zda opravdu uvažujeme o dítěti.

Schoenheit Lippen Augen Wissenschaft

Vnější znaky. Plné rty a velké oči bývají považovány za krásné.

Další pojetí krásy:číst dál

Krása podle evoluce

Tělesná hmotnost naopak takovou váhu při hodnocení krásy nemá. O atraktivitě zde rozhodují spíše správné proporce. U žen je důležitý optimální poměr pasu a boků, který je asociován s plodností. Stačí jednoduše vydělit šířku pasu obvodem boků. Čím více se pak výsledek blíží hodnotě 0,7, tím je ženská postava přitažlivější. Tyto ideální proporce se v průběhu staletí prosadily jako jedno z hlavních měřítek ženské krásy. Důležitou roli zde hraje právě reprodukční potenciál. Což je také důvodem, proč se muži často ohlížejí po mladších ženách. Někteří vědomě, jiní zcela bezděčně. Mládí totiž zaručuje plodnost a šanci na potomstvo. Ať už po něm muž touží, nebo ne. Tyto evoluční pohnutky v nás jsou zkrátka zakořeněné.

Krása v teorii

Věda má o krásném obličeji zcela jasnou představu. Měl by být symetrický. Pokožka lehce opálená. Ne příliš bledá, ale jemná a hladká. Vrásky připomínají pomíjivost života, hladká pleť naopak symbolizuje mládí. Rty mají být plné a hebké. Obočí úzké a tmavé. Řasy dlouhé a tmavé. Tmavé proto, aby byly dobře vidět. Oči veliké a položené daleko od sebe. Vysoké lícní kosti. Malá brada. Úzký nos. Dlouhé a zdravé vlasy. Žádné nápadné odlišnosti. Zkrátka průměrně krásný obličej. Podobný a přesto jiný. Takový je univerzální princip, který má mezinárodní platnost.

Frau mit Blumenkranz am Kopf tanzt

Vždy krásný. Úsměv spojuje a sluší každé tváři.

Jednotlivé kultury však vnímají určité detaily velmi rozdílně. Například pro ženy z jihovýchodní Barmy je nejkrásnější dlouhý krk. Proto na něm od dětství nosí těžké mosazné kroužky a každý rok přidávají další. Přezdívá se jim proto také žirafí ženy. Na Blízkém východě nebo v Egyptě představuje ideál ženské krásy plná postava s oblými tvary. V Africe platí: čím větší zadek, tím lepší. V Indii, Japonsku nebo na Filipínách považují za krásnou velmi světlou pokožku. Ženy si proto navlékají i na paže jemné světlé punčochy. Nebo si nechávají pleť vybělit. Podobných příkladů, které se nám mohou zdát až absurdní, bychom našli nespočet. Člověk je totiž velmi komplikovaný tvor. Na jedné straně obdivujeme tváře, které se vyznačují průměrností. Na straně druhé hledáme něco zvláštního a výjimečného. Něco, co nikdo jiný nemá.

Krása je individuální

Co nás samotné činí krásnými, je suma našich osobních zkušeností. Pochází z našich setkání a situací každodenního života. Všechny své zážitky a zkušenosti si ukládáme do malého šuplíku naší paměti. Prozatím. Neboť ve správném okamžiku mohou hrát tato setkání a situace rozhodují roli.

Kurt Tucholsky, spisovatel

„Zkušenosti nezdědíme. Ty si musí každý nasbírat sám.“

Naše zkušenosti nás učí pořádně se dívat. Proniknout za vnější fasádu. Vnímat šarm a energii, kterou člověk vyzařuje. Oceňovat dobromyslnost a srdečnost. Inteligenci a zvídavost. Humor a radost ze života. Ideály krásy, které se zakládají na našich osobních zkušenostech, jsou velmi intimní a velmi individuální. Neustále jsme konfrontováni s všeobecně uznávanými měřítky dokonalosti a krásy.

Ale krása, kterou spatřujeme v člověku blízkém našemu srdci, je upřímná a skutečná. I když zrovna neodpovídá kolektivnímu ideálu krásy.

Tento člověk zrcadlí všechny příjemné okamžiky našeho života. Při pohledu na něj si vzpomeneme na všechno dobré a krásné. Tato krása je stejně tak opravdová jako krása, kterou rodiče spatřují ve svých dětech. Zkušenosti ostatních zase činí krásné nás samotné. Dokážou nás rozzářit. Z věcí, které nás odlišují od ostatních, udělají znamení krásy. Z průměru se rázem stane oceňovaný nadprůměr. Říká se, že krása je věc názoru. Něco na tom bude. Vždyť i naše názory vychází z našich zkušeností.

Nahoru
OKDalší informace